“Na Bělehrad mám nejkrásnější vzpomínky,” řekl nám Antonín Panenka. Rozhovor s fotbalovou legendou

19.12.2021

Česká fotbalová legenda Antonín Panenka v rozhovoru pro Česko-srbskou asociaci vzájemné spolupráce vzpomíná na slavný závěr mistrovství Evropy v Bělehradě. Tam proměnil penaltu dnes již světoznámým "dloubákem" a zajistil československému týmu zlatou medaili.

Letos uplynulo 45 let od československého vítězství na mistrovství Evropy v Bělehradě. Vybojoval jste to legendární penaltou, kterou zná celý svět. Jak na to vzpomínáte?

Při odjezdu do Jugoslávie jsme neměli prakticky žádné ambice. Spíš jsme měli strach, abychom neudělali ostudu. Přece jenom jsme patřili spíš k těm méně známým mužstvům, někteří nás možná považovali za nejslabší. Byli tam mistři, vicemistři světa, domácí Jugoslávci také výborní. Takže jsme tam jeli s tím, že není příliš velká šance utrhnout nějaký velký úspěch. O to víc nás to motivovalo k tomu, abychom do toho dali všechno a aspoň něčeho dosáhli.

Musím říct, že závěr pro nás byl velkým překvapením. Už díky porážce Holanďanů v semifinále v prodloužení jsme byli v očích fanoušků hrdinové. Do finále jsme tak nastupovali v naprostém klidu, protože nebylo co ztratit. Němci vyhrát museli, my jsme vyhrát mohli.

Dopadlo to jak to dopadlo, kdy výsledek byl 2:2 a na penalty jsme vyhráli, takže naprostá spokojenost. Musím říct, že jsme tomu nemohli uvěřit. Nedovedli jsme to dlouho vstřebat a neuvědomovali si vážnost situace. Až postupem času nám docházelo, jaký to byl mimořádný úspěch. Na Bělehrad mám díky tomu nejkrásnější vzpomínky.

S týmem Jugoslávie jste nehráli, ti měli v semifinále Němce a o třetí místo prohráli s Holandskem. Nicméně přišli jste s nimi do kontaktu?

Na mistrovství Evropy ne, ale některé hráče jsme samozřejmě znali. Většinou to byli ti, kteří jinak hráli v zahraničních klubech. Při mistrovství světa jsme je sledovali, zejména hráče z týmů Crvena Zvezda Bělehrad a Partizan Bělehrad. Osobně jsme se tam s nimi moc nesetkali.

Co se týče samotného Bělehradu, předpokládáme, že jste se především soustředili na zápasy, na hru a výkon. Asi jste neměli možnost si město prohlédnout nebo třeba srovnat tamní život s tím v Československu?

Semifinálové utkání s Holandskem se hrálo na stadionu v Záhřebu, což tehdy v rámci Jugoslávie bylo ve stejné zemi. Poté jsme se přesouvali do Bělehradu a moc času nebylo. Myslím, že to byly asi dva dny, během kterých se samozřejmě muselo trénovat.

Pouze si pamatuji, že jsme se procházeli kolem hotelu, kde jsme bydleli. Bylo to u řeky, hezké prostředí. Paradoxně jsme byli ve stejném hotelu, jako německý tým. Pouze bydleli o patro výš. Před finálovým zápasem jsme je ale nepotkali, to až potom. Oba týmy přijeli ze stadionu, oni chtěli trošku zapít smutek a my naopak vítězství. Pozvali nás na pivo, tak jsme se s nimi trochu napili. Potom už nevím, jestli jsem někdy v Bělehradě byl. I když možná ano, jestli si dobře pamatuji, byl jsem tam ještě s Rapidem Vídeň, kdy jsme hráli s bělehradským Partizanem.

Zachováváte si nějaký vztah k Srbsku i dnes?

Vlastně ano, s mým tehdejším spoluhráčem Karolem Dobiášem se poměrně často potkáváme s řadou lidí a často se scházíme u společného kamaráda, který je ze Srbska. Jinak co se týče dřívější doby, s jugoslávskými fotbalisty jsem do kontaktu přišel poměrně často. Pokud dřív na Západě hrál nějaký fotbalista z Východu, vždycky to byli jenom Jugoslávci a nikdo jiný. Těch známých hráčů bylo opravdu dost, byli rozeseti po celém světě. Dokonce i v jižní Americe v každém klubu hrál minimálně jeden Jugoslávec.

Tehdy jsme jim jedno záviděli. Ať se dělo cokoliv, vždycky drželi všichni spolu, pomáhali si. Na rozdíl od Čechů, kteří když se setkali někde v zahraničí, dělali, že se neznají, nestýkali se nebo si nepomáhali. Tohle jsme na Jugoslávcích obdivovali.