Co zaznělo na setkání Česko-srbské asociace. Projevy vzácných hostů

07.04.2022

Po četných dotazech jsme se rozhodli zveřejnit i plné znění všech proslovů, které na slavnostním zahájení činnosti Česko-srbské asociace vzájemné spolupráce minulý týden na srbské ambasádě zazněly.

Slavnostní večer, který po prvních několika měsících naší činnosti představil asociaci veřejnosti, zahájili zakladatelé Česko-srbské asociace. Katarina Budjevac přivítala všechny hosty a představila hlavní vystupující.

Marian Stepanović promluvil o historických kořenech česko-srbských vztahů a myšlenkách, které nás vedly k založení Asociace. Radim Panenka se zaměřil na činnost Asociace a představil přítomným plány do budoucna a nejbližší projekty. Následovalo vystoupení srbského velvyslance v České republice Berislava Vekiće. Po české a srbské státní hymně, jejichž přednesu se ujala česko-srbská operní pěvkyně Pavlína Senić, se slova ujali naši hlavní hosté.

Petr Macinka z Institutu Václava Klause přednesl projev bývalého prezidenta republiky Václava Klause, který na poslední chvíli pro zdravotní indispozici musel účast zrušit:

Vážený pane velvyslanče, dámy a pánové,

děkuji za pozvání promluvit na Vašem dnešním shromáždění.

Češi a Srbové si byli po staletí blízcí. Spojovala nás nejen slovanská vzájemnost, spojoval nás odpor proti cizí nadvládě - u nás německé v habsburském provedení, v Srbsku daleko obtížnější v provedení kruté osmanské moci. Hrdinný srbský odboj proti Turkům byl pro nás povzbuzením v našich národních snahách, a proto se také potom, co Srbové vybojovali svou nezávislost, mnoho Čechů podílelo na jejich budování moderního státu.

Slovanské Srbsko bylo pro českou národní emancipaci v monarchii symbolem a oporou a hrdinný boj Srbů v první světové válce předznamenal i poválečné spojenectví nově vzniklého Československa a Jugoslávie.

Obě naše země se v druhé světové válce staly obětí německé agrese a obě po válce prožily komunistický experiment. Jugoslávie si i v té těžké době dokázala vybojovat na Německu nejprve svobodu a pak uhájit právo jít svou cestou a vzdorovat sovětskému nátlaku.

Nikdy nezapomeneme na podporu, kterou nám Váš národ projevil v tragickém roce 1968. Byli jste jediní, kteří se tak rozhodně zachovali. Je hanbou, že se stejně odvážně nedokázala zachovat česká vláda před 23 lety, kdy se Srbsko stalo obětí bombardování letectvem zemí NATO.

Tento nezákonný útok na Srbsko změnil dějiny. Dnes mnozí říkáme, že změnu dějin přinesla současná agrese Ruska vůči Ukrajině. Troufám si tvrdit, že počátek dnešní tragédie můžeme nalézt už ve troskách budov Bělehradu. Tehdy tzv. humanitárním bombardováním vzala za své iluze, že se svět po skončení studené války stal z principu lepším, že jeho další vývoj bude probíhat v souladu s mezinárodním právem a jeho principy. Státy NATO tehdy daly všem najevo, že stále platí a bude platit právo silnějšího.

Toto poučení si z toho asi odneslo dnešní Rusko, které má dnes pocit, že se může chovat stejně. Takové velmocenské chování je třeba principiálně odmítat. Právě na základě srbských zkušeností s agresí vůči jeho území i jeho lidu je třeba obhajovat princip, že je neakceptovatelné řešit mezinárodní spory silou a válkou.

Srbsko všechny překážky dokázalo překonat a je spolehlivým přítelem a politickým i ekonomickým partnerem České republiky. Má u nás stále hodně upřímných přátel a jsem přesvědčen, že tomu tak bude vždy. Podporujeme Vás ve Vašem úsilí stát se členskou zemí Evropské unie, i když Vás nepřestaneme varovat, že to má své kladné i záporné stránky. Ale toho jste si určitě dobře vědomi.

Válka na Ukrajině je úplně novou realitou, která posouvá i řadu těchto věcí. Přeji Srbsku maximální politický i ekonomický úspěch.

Rudolf Jindrák, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky vyřídil pozdravy od hlavy českého státu a vyzdvihl úlohu čerstvě vzniklé Česko-srbské asociace v dalším upevňování vzájemných vztahů:

Vážený pane velvyslanče, vážený pane poslanče, milý Radime, vážené dámy a pánové,

Nemám tak pilně připravený projev jako pan prezident Klaus, ale jsem v trošku jiné situaci. Byť ještě nejsem členem asociace, ale mluvím tady za člena asociace s průkazkou možná dva nebo tři, za Miloše Zemana, prezidenta České republiky, se kterým jsem o této akci hovořil v sobotu. Mám vás jeho jménem moc pozdravit. Říkal mi, ať se to naučím srbsky, ale to jsem nezvládl, což mě mrzí, že tu na vás nemluvím srbsky. Srbsko i jeho řeč je mi skutečně blízká, mám ji rád, rád tam jezdím a vážím si vás všech, kteří se angažujete v česko-srbských vztazích. Vážím si aktivity asociace a konkrétně Radima Panenky, protože není úplně jednoduché vytvořit nějakou novou strukturu, která musí fungovat, vymyslet program a hlavně ji naplnit životem. Pro nás všechny je důležité, že tato organizace vznikla z iniciativy lidí, kteří si ji sami vymysleli. Není to něco, co by někdo někomu poroučel nebo říkal, že to musíte udělat. Tím je to cennější.

Ještě cennější je to v případě srbsko-českých vztahů, kterým jsme se bohužel možná záměrně v historii nevěnovali tak, jak by si zasloužily. Mluvím o novodobé historii, mám na mysli dobu po roce 1989, kdy jsme často zapomínali na to, co Srbsko pro Československo udělalo v roce 1968 nebo i později. O to raději jsem, že se k blízkým vztahům vracíme a konečně jsme si uvědomili, jak je Srbsko klíčovou zemí v regionálním kontextu. Bez Srbska na naší straně nemůžeme dosáhnout trvalého míru na Balkáně a nejbližším sousedství. Jsem také rád, že zazněla slova pana prezidenta Klause, kterého si vážím za jeho přístup k Srbsku a myslím, že se v tomto s panem prezidentem Zemanem plně shodují. Pan prezident Zeman stejně jako pan prezident Klaus nikdy nejmenoval našeho velvyslance v Kosovu ani nepřijal kosovského velvyslance v České republice. Málo se o tom ví a je potřeba to říkat nahlas v této společnosti.

Podporujeme členství Srbska v EU, i když platí to, co říkal pan prezident Klaus, že to má své přínosy, ale i své náklady. Přesto si troufám říct, že přínosy jasně převažují a týká se to zejména vzájemného obchodu. Odstraňování byrokratických překážek je důležité a v současné době o to víc, protože prožíváme konflikt v Evropě, který nás může některé překvapit, ale nás co tu sedíme úplně nepřekvapila, protože jsme zažili válku, která probíhala v naší spřátelené zemi, v Jugoslávii. Tím víc musí naše instinkty býti citlivější.

Chci takto na dálku poděkovat našemu velvyslanci v Srbsku panu Tomáši Kuchtovi za to, jak se angažuje ve spolupráci mezi našimi dvěma zeměmi a také zde panu velvyslanci Berislavu Vekićovi za to, jak se po krátké době co je v Praze dokázal zorientovat a odvádí výbornou práci pro česko-srbské vztahy.

Mám dobrou zprávu od pana velvyslance Kuchty, která spočívá v tom, že pokud se nám vše povede, budeme mít možná do konce roku v Bělehradě Český dům, který by se nám zase po několika desítkách let měl vrátit do vlastnictví. Myslím, že Česko-srbská asociace a další spřátelené subjekty by v něm mohly najít útočiště. Doufám, že se vše podaří a za účasti pana prezidenta Zemana dům otevřeme. Byla by to jedna z posledních jeho cest, kterou by v rámci svého prezidentského mandátu zrealizoval.

Dovolte mi vás ještě jednou pozdravit jménem pana prezidenta, poděkovat všem organizátorům, že jste se do toho vůbec pustili a myšlenku asociace zrealizovali a mohu vám slíbit všemožnou podporou, která bude v našich silách.

Děkuji za pozornost.

Jaroslav Foldyna, poslanec Parlamentu ČR a předseda Meziparlamentní skupiny Česká republika - Srbsko ve svém vystoupení promluvil o česko-srbské historii své rodiny jako základech jeho politické činnosti ve prospěch vztahů našich dvou zemí a zdůraznil důležitost loňské omluvy prezidenta Miloše Zemana srbskému národu:

Vážené dámy a pánové,

řeknu to úplně od srdce. Jsem strašně rád, že tu s vámi teď můžu být, že mohu vystoupit po představitelích a zástupcích těch dvou velkých osobností, jakými jsou pánové prezidenti Zeman a Klaus. Jsem vlastně nikdo, jen takový politik z České republiky, který má doma fotografii svého dědy, který se jmenoval Radislav Radovanović a byl to solunac. Mám doma jeho medaili, albánskou spomenicu. Moje máma byla dcera obyčejného sedláka z Nemenikuće, taková malá vesnice pod Kosmajem. Životem prošla těžce. Byla v koncentráku, kde se seznámila s mým tátou. Tady na velvyslanectví v roce 1945 se vdávala. Neměl tehdy československé občanství a svazek musela uzavřít tady. Jsem takový polosrb.

Dobře víte, že Ivo Andrić říkal, že srdce produkuje myšlenky, které jsou mozku těžko pochopitelné. To je ta duše Balkánu, ta emoce. Asi jsem do mámy dostal trochu víc té emoce než od táty z Moravy. Táta byl Ostravák a poctivý chlap. Emoce mi dávají ale i to, že jsem teď tady. Vždycky, když se něco dělo, šel jsem si tam stoupnout a řekl všechno, co jsem si myslel. Bez jakýchkoli diplomatických věcí.

Těší mě, že jsem mohl ovlivňovat politiku premiéra Bohuslava Sobotky. Jeho vláda se třikrát setkala se srbskou vládou. Seděli jsme ve známé bělehradské restauraci Tri šesire. Nádherné to bylo, seděly tam obě naše vlády, byl tam pan Vučić, současný prezident. Vždy jsem se snažil posilovat vzájemné vztahy, protože to cítím jako správné.

Když náš prezident Masaryk jezdil se srbským pasem, neměl zbůhdarma zrovna srbský pas. Měl ho proto, že mu to okolnosti dovolily. Ne každý by to udělal. Jako Češi máme veliký závazek vůči Srbsku. Víme, že tisíce Srbů stálo v Bělehradě před velvyslanectvím a chtěli jít bojovat za Československo. A my jsme vám to vrátili tím, že jsme se k vám otočili zády. Strašně jsem to prožíval v roce 1999. Tehdy tady byl Djoko Stojičić, nejlepší velvyslanec jaký tu kdy byl. Nestydím se za to a řeknu to. Djoko umřel, byl to skvělý, nádherný člověk. Jsem rád, že nyní tu po něm je zase člověk, který přišel se srdcem na dlani, pan velvyslanec Vekić a otevřel ambasádu duchu přátelství mezi našimi národy a že se tady kolega Panenka zapálil pro věc a se svými kolegy založil Česko-srbskou asociaci, která by měla produkovat konkrétní věci a konkrétní spolupráci ve všech různých formách, ať je to kultura nebo hospodářství. Máme jako Češi co napravovat a my to víme.

Jsem moc rád, že oba prezidenti řekli co řekli a Miloš Zeman se po 23 omluvil za bombardování. Málokdo tohle udělal. Všichni to řekli po odchodu z funkce. Ale Miloš Zeman to udělal ještě ve funkci. Málokdo měl takovou odvahu a já se konečně nemusím stydět.

Děkuji vám, že jste přišli. Určitě se tady ještě budeme scházet. Musíme stát společně za sebou, jinak to nepřežijeme. Díky moc!